Jsou starým českým vladyckým rodem, jenž za svého praotce považuje zakladatele kláštera sv. Vavřince pod Mělníkem, Smila z Citová, který ho měl založil roku 1268. Jeho potomci se pak usadili v osadě Boskovicích, nazývaných tak až do 17.století, nyní Horních Berko vících. Ve znaku nosili, podobně jako další vladycké rody, například Kamýčtí z Pokratic, ale i z Valdeku a Neumětel, bájného jednorožce, snad stříbrné nebo zlaté barvy na modrém, ale jindy také černém štítu.

Na počátku 16. století se Bohuslav B. z B. ocitá v pernštejnských službách jako úředník a potom i hejtman v Pardubicích. Tady také získali B. z B. později Nasavrky i další majetek na Chrudimsku. Jako poslední je uváděn Mikuláš, jenž prodal Nasavrky, podržel si jen jeden dvůr a nedlouho potom zemřel.

Mikuláš B. z B. byl dvakrát ženatý, prvně s Johankou z Buřenic, podruhé s Evou z Borovnice a v r. 1579 přijal k titulu a erbu svého příbuzného, pražského měšťana Pavla Kosteleckého. Jimi pak tento rod vymřel. Na nasavrcké tvrzi se v r. 1554 pohádal Jaroslav B. z B. s Václavem z Hyršperka v "přítomnosti dobrých lidí" a vyprovodil ho se slovy, že Václav "jest lotr a že není hoden tu bývati. kde on Jaroslav přebývá".

Boskovice se prvně připomínají v roce 1344, Ješek z B. vlastnil také Vliněves. Neumětely a Cítov na Roudnicku, Jeho tři synové se vyskytují v královských i arcibiskupských službách, další z členu rodu. Oldřich, je uváděn jako majitel tvrze Jirny u Prahy v r. 1408, i když sama tvrz je doložena o něco později.

14. března 1939. Jíž pátý měsíc od Mnichovské zrady žijeme v okleštěné republice. Je malá - ale naše. Vzrušenou hladinu všedního dne zčeřují různé zprávy. V poledne rozšířil rozhlas informací, že se Slovensko odtrhlo od republiky. Z Mělníka přišla další zpráva, že na zabraném území u Liběchova se formují nacistická vojska. Počasí se zhoršilo, hustě sněží. Jedna zpráva stíhá druhou- V předvečerních hodinách projíždí stanicí ČSD Vraňany, ve směru od Prahy, zvláštní vlak s prezidentem dr. Háchou a jeho doprovodem do Berlína. Nevíme co bude dál, co přinese příští den. Tak skončil poslední den naší samostatností.

15. března 1939 v 6.00 hodin hustě chumelí, fouká studený vítr. Nacistická vojska se dala na pochod. Z Liběchova do Prahy je jen 40 km. Jeden proud jede přes Mělník, druhý přes vedlejší obce Spomyšl, Novou Ves a Kralupy nad Vltavou. Rozhlas v krátkých intervalech oznamuje, ze německé vojsko obsazuje Čechy a Moravu. Vyzývá občany k zachování klidu. V 7.45 hodin začíná vysílat s německým hlášením mělnická vysílačka Praha II : "Hier ist Volksender Prag II." Hlasatel oznamuje, že německá vojska vstoupí v nejbližších chvílích do Prahy a vyzval německé obyvatelstvo, aby vyvěsilo říšské vlajky a přišlo uvítat vojsko. Prezident dr. Hácha tak vložil osud českého národa do rukou vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera, který výnosem z 16.března 1939 zřídil protektorát Böhmen und Mähren - Čechy a Morava.

 
Okupační opatření:

Nacisté nastolili od počátku okupace režim teroru a násilí, opřený o okupační armádu, policii a místní kolaboranty. Měnový kurs byl stanoven tak, že l říšská marka se rovnala l desetikoruně.

Za jednu marku se koupilo 50 kusů housek nebo 30 kusů špekáčků či 20 kusů dortu.

Na zdejší četnické stanici byl zabaven kulomet a všechny pušky. Celníkům byly ponechány pouze pistole a šavle. Policejní hodina byla stanovena na 24.00 hodin.

Od r.1411 patřilo beškovské panství Jako nedílný celek bratrům Jenovi, Albertovi a Mikulášovi z Beškovic. Záhy si je však rozdělili a po polovině 15.stol. ztratili. Ve třetí čtvrtině 15.století držel Beškovice Jan ml. Čéček z Pakoměřic, který je r.1470 prodal Janovi Firšici z Nabdína. Tehdy se beškovská tvrz připomíná poprvé. Bratr Jana Firšice Jindřich Firšic z Nabdína koupil v r.1497 od Zdeňka ze Šternberka Veltrusy, které připojil k beškovskému panství. Jejich otec, rovněž Jan Firšic, držel začátkem 15.stol. ves Nabdín na Slánsku. V r.1429 obdržel od arcibiskupa Kunráta zápis na Straškov, který se později stal součástí beškovského panství. Firšici se záhy stávají známými pány na Podřipsku. Janu Firšici, pánu na Beškovicích, současně náležela třetina v Bechlíně s poplužným dvorcem č.d. 20 a dvory kmetnicími /chalupy/ č. 4, 14, 58 i s kmetnicími dvory ze 14.století č. 42 a 52. Jan Firšic postupně bechlínskou třetinu rozšířil o menší kmetnicí dvory č. 17 a 43 na Průhoně, č. 63 a 65 v Záblatí a č. 60 s krčmou na návsi před Záblatím. K tomu ještě a č. 49 na Obecním průhoně a kmetnicí dvůr č. 15 v Předoníně. Po rozšíření svého panství postupuje jej v r.1504 Jan Firšic svému synovi, rovněž Janovi, který jej drží až do r. 1521, kdy jej prodává Burjánu Trčkovi z Lípy u Hradce Králové.

Burján Trčka z Lípy byl jedním z nejzámožnějších a nejhrdějších českých rytířů, který koupil Beškovice ve čtvrtek před sv. Petrem a Pavlem, 27.června 1521. 30.května 1522 umírá ve svém domě v Praze a beškovského panství se ujímají jako dědici jeho synové Jan a Zdeněk, kterým se však ve zdejší krajině nelíbí a tak v den sv. Osvalda r.1527 beškovské panství prodávají Hanuši Kapléři Duchcovskému ze Sulevic za 5.225 kop groše českých.

Hanuš Kapléř Duchcovský ze Sulevic umírá r. 1530 a Beškovského panství se ujímá jako dědic jeho syn Pavel Kapléř Duchcovský ze Sulevic a začíná se psát jako Pavel Beškovský a je snad jediný majitel, který na beškovské tvrzi sídlil. Umírá v r.1554 jako bezdětný. Ve své závěti ustanovuje jako dědice panství své bratrance pod podmínkou, že dříve než nastoupí dědictví, vyplatí jistou sumu jeho manželce - vdově Evě Kapléřské roz. ze Lstihoře.

Eva Kapléřská se Lstiboře se provdala v r.1559 za Kašpara Belvice z Nostvic a v témže roce prodávají dědicové běškovské panství Krištofu z Lobkovic, pánu na Bílině a Kosti /Lobkovická větev Popelu/.

V majetku této bílinské větve Popelu z Lobkovic zůstaly Beškovcové až do druhé poloviny 17. století. Po smrti Kryštofa z Lobkovic v r.l590 se ujímá beškovského panství, jako vdova, jeho manželka Anna z Lobkovic, rozená z Bíberštejnu. Po třech letech přejímá panství po své matce Oldřich Felix z Lobkovic, majitel Bíliny, Kosti a Blatné. Měl za manželku Annu roz. z Hradce a s ní dva syny Viléma a Václava. V té době byl hejtmanem litoměřického kraje, arcivévodou rakouským a později královským komořím. V r.1604 dědí beškovské panství Vilém a Václav z Lobkovic. Oba jsou však pro nezletilost v poručenství matky Anny roz. z Hradce, jakož i pánů Voka z Rožmberka, Kryštofa z Lobkovic, Adama ze Šternberka a Bechyni i Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic. V r.1615 umírá Václav a druhý z dědiců, Vilém z Lobkovic, dosahuje plnoletosti a přebírá vládu nad panstvím, které držel až do své smrti 2. ledna 1647. Byl nejvyšším lovčím v Království českém a ve své poslední vůli odpustil poddaným všechny dlužné dávky na penězích a naturáliích, které jim skutečně podle výkazu pozemkových knih byly v r.1652 odepsány. Beškovské panství dědí jako vdova po Vilému z Lobkovic, Begina Kateřina Popel z Lobkovic na Beškovcích a Chvatěrubech. V r.1655 přebírá všechna panství po rodičích Kryštof Ferdinand Popel a po roce prodává heškovské panství hraběti Janu z Rothalu, který jej ještě toho roku předává manželovi jeho dcery Eleonory z Rothalu, Ferdinandu Arnoštu z Valdštejna, který ale zakrátko umírá.

Poté plných 24 let vlastní beškovské panství jako dědic po otci Arnošt Josef z Valdštejna. 13.ledna 1680 kupuje beškovské panství František, rytíř ze Scheidleru. Avšak již 15. ledna 1680, tj.dva dny po koupi, umírá na svém zámku v Kácově a jeho statků se ujímá jeho syn, Kryštof Ferdinand ze Scheidleru, který v r. 1684 přestavěl středověkou beškovskou tvrz na barokní zámek (viz. rubrika "HISTORIE - barokní zámek".

 
Beškovská tvrz přestavěná na barokní zámek

Přestavbu středověké beškovské tvrze provedl Kryštof Ferdinand, rytíř ze Scheidleru. To potvrzuje německy psaný zápis, který byl nalezen v r.1813 v makovičce zámecké věže kaple barokního zámku při jejím zbourání. Zápis začínal slovy: "K svaté poctě Božího syna a Panny Marie opravováno r.1684.....", dále byl silně poškozen a nečitelný. Ze zápisu bylo ještě zjištěno, že přestavbu prováděli zednický mistr Jiří Koutný a tesař Jan Schwanzerberger z Mělníka. Jedná se o jednopatrovou budovu postavenou do trojhranu, na východní straně opatřenou pavlačí a na jižní straně kaplí, které je již v rozvalinách. Kaple byla zasvěcená sv.Bartoloměji. Jižní křídlo za kaplí byl jezuitský klášter. Jezuité jsou řeholní klerici katolického řádu Tovaryšstvo Ježíšovo, který byl založen r.1534 španělským šlechticem a vojákem Ignácem z Loyoly. V r.1733 byl zrušen a znovu obnoven až po napoleonských válkách. V Čechách působil od r. 1556. Celý zámek byl obehnán kamennou zdí a měl dvě vstupní brány. Hlavní brána se nacházela na východní straně nad nynější hasičskou zbrojnicí a ještě dnes je znatelná a zazděná v hradební zdi. Po každé straně brány leželi velcí pískovcoví lvi.

Druhá brána se nacházela na západní straně zámku a vycházela na cestu vedoucí z Obory kolem ovčína, který stál v místech dnešní školičky a pokračovala lesem přes vykuk do Kostomlat.

Hlavní formanská cesta vedoucí do naší obce vedla ve směru od nynější křižovatky u Prajze lesním úvozem dnešních sklípků a pokračovala Starou oborou kolem dvou malých rybníčků /kolem Sádky/ mezi jižní zámeckou zdí a zámeckou zahradou, která se nacházela po pravé straně formanské cesty a procházela mlýnem /nynější vchod do bývalého pivovaru od rybníka/. V čp.3 /domek s pavlačí/ se vybíralo mýtné. V čp.2 byla kovárna. V místech dnešního rybníka byla zamokřená zahrada a a v ní studna, u které formani napájeli koně a studna sloužila pro celou obec. Cesta pokračovala kolem nynější samoobsluhy /č.11/, kde býval formanský hostinec a stáje. Konec obce byl za čp.36 / před hostincem U Kaprů/. V těch místech stávala socha sv. Floriána, patrona ohně. V letech 1698-1704 byl zámek v majetku Jana Františka Čapelického ze Soutic a od t.r. v majetku hraběcího rodu Hartigů. Těm však později zámek nevyhovoval, proto si vybudovali zámek nový, nynější Psych.léčebna. V r.1756 zámek opustili a určili jej pro byty svých zaměstnanců a správní účely.

Nesmíme opomenout, že se ve starém zámku 9.září 1850 narodila jedna z nejvýznamnějších osobností naší obce, slavná česká zpěvačka Klementina Kalasová, která byla dcerou osobního lékaře hrabat Desfour-Walderode MUDr. Martina Kalaše.

Bitva u Hradce Králové 1866 a křižovatka" U Prajze"

Před 130 lety - 3.července 1866 - došlo u obce Sadová u Hradce Králové k rozhodující bitvě rakousko-pruské války, ze které vyšlo vítězně Prusko. Z 215 000 mužů rakouské armády padlo, bylo raněno či zajato 45 000 mužů. Z 200 000 Prusů padlo 9 000 mužů. /Do roku 1944 to byla největší bitva na území Čech.

V této bitvě přišel do zajetí jako voják rakouské armády i náš bývalý hornobeřkovský občan František Stožický, který byl těžce zraněn. V zajetí mu lékaři vyoperovali z nohy část střely. Domů se vrátil jako invalida. Za 12 let po válce mu vyšla sama druhá část střely.

Další těžké zranění utrpěl i pruský voják Karl Rott, který byl po bitvě převezen do Horních Beřkovic, kde v čp. 11 /samoobsluha P.Medkové/ ve Formanské hospodě, kde měl být pruský vojenský lazaret, na zranění zemřel. Byl pochován v lese poblíž Mezihájí směrem k Černoučku. Na jeho hrobě se nacházel pískovcový pomník s dřevěným křížem. Na pomníku byl německý nápis " S Bohem pro krále a vlast. Zde odpočívá královský pruský voják Karel Rott. Padl dne 25.srpna 1866".

Později, když došlo ke kácení lesa, byl pomník Karla Rotta přenesen na křižovatku silnice Horní Beřkovice - Kostomlaty - Černouček. Křižovatce se začalo říkat " U Pruse" a postupem času " U Prajze". Pískovcový sokl pomníku se ještě dnes nachásí za příkopem křižovatky po pravé straně ve směru od Kostomlat k Černoučku.

Podle nepodložených skutečností, pouze z ústního podání paní Jiřiny Hellerové, která již nežije, vyprávěla jí její babička, že po rakousko-pruské válce se měla přistěhovat do Horních Beřkovic z Pruska maminka Karla Rotta, měla bydlet v čp. 32 / zbouráno - novostavba u Zelených/ a hrob svého syna udržovala.

 
Kostel sv. Václava

Kostel se nachází v areálu Kufnerova sanatoria. Základní kámen k jeho stavbě současně se stavbou býv.kláštera v roce 1915. Stavbu prováděla fy. František Nekvasil z Karlína. Stavbyvedoucí se jmenoval Kolařík a mistr Hodač. V průběhu 1.svět.války byla stavba přerušena a dokončena až za dva roky po válce v roce 1920, ale svému účelu počal kostel sloužit za druhé svět.války, až po 22 letech. Za nacistické okupace v roce 1940 byl do kostela převezen ze Strakovy akademie z Prahy, masivní oltář z červeného mramoru, aby byl uchráněn před němci. Na oltáři je namalován obraz sv.Václava s anděli a hradem v pozadí od malíře Doubka. Kolem oltáře byla červená rovněž masivní mřížka také z červeného mramoru. K vysvětcení kostela sv.Václava došlo v roce 1942, farářem Dědkem z Černoučku. Na jeho vysvětcení měl velkou zásluhu, býv.nájemce velkostatku v H.Beřkovicích p.Radhauský 6.června 1949, v něm slavil první mši svatou hornobeřkovský rodák Bohuslav Linhard, který 16.května 1949 tragicky zahynul u Nejdku. Poslední rozloučení se konalo v kostele sv.Václava 20.května 1949. Byl pochován na hřbitově v Černoučku. Kostel byl vybaven nábytkem z ústavní kaple z roku 1773. Bohoslužby v něm byly konány Kanovníky Vyšehradskými z Prahy každou třetí neděli v měsíci a od roku 1949 až do jeho zrušení v roce 1959, dvakrát týdně. K zrušení kostela sv.Václava došlo k doporučení tehdejšího ředitele PL MUDr. Zerzáně a zástupce správce ůéčebny p.Hály a schválením církevních úřadů, prý pro malou návštěvnost věřících, není třeba kostela, a tak pro stejné účely postačí kaple. Oltář sv.Václava byl převezen do kostela v Ledčicích a bohoslužby přeloženy do ústavní kaple. Kostel sv.Václava byl přebudován na kulturní dům. Okolnosti o jeho zrušení jsou uvedeny ve 4.pamětní knize far.úřadu v Černoučku.

Názvy a události přicházející k zapomenutí

Podřipská rodačka, mezzosopranistka Klementina Kalašová dobyla doslova celý svět.

Před 110 lety, 13. června 1889, zemřela daleko od vlasti na vrcholu své slávy v brazilském Sent Salvátoru vynikající světová operní mezzopranistka, hornobeřkovská rodačka Klementina Kalasová, ve věku pouhých 39 let.

Klementina Kalasová se narodila 9. záři 1850 v Horních Beřkovicích v bývalém barokním zámku (byv. pivovar). Tato ve své době slavná zpěvačka byla dcerou osobního lékaře hrabat Desfours-Walderode MUDr.Martina Kalase na panství v Horních Beřkovicich. Protože otec už předtím uvažoval o její budoucnosti, odešla patnáctiletá Klamentina studovat hudbu do Prahy. Svoji uměleckou dráhu zahájila studiem klavírní hry u Bedřicha Smetany.

Píše se rok 1869, mezzosopranistce Klementině Kalasové je devatenáct let a slaví první velký úspěch. Carská opera v Petrohradě se otřásá ovacemi a drobná dívka z Čech se doslova ztrácí v záplavě květin. Znalci i publikum jsou nadšení a Klementině je nabídnuto angažmá v Královské opeře v Londýně.

Následuje cesta do Itálie a Klementina sklízí úspěch za úspěchem. Stává se nejlepší interpretkou oper Guiseppe Verdiho a na umělecké pouti ji doprovází sám skladatel. "Klementina zpívá Carmen jako žádná jiná" rozplývá se nadšením Verdi. Následují další pozvání do Německa a Španělska, Klementina vystupuje ve Spojených státech. V duchu si však hýčká švů] dávný sen - zpívat na české operní scéně. Ten se splní až o několik let později.

Při zpáteční cestě ze Spojených států dostává Klementina nečekanou nabídku - angažmá v Brazílii. Neváhá ani minutu a nabídku a pozvání skladatele Carlose Gomeze přijímá. Do Brazílie vyplouvá v r. 1880 na palubě francouzské lodi Senegal. Jejím cílem je město Bahia, významné kulturní centrum kam se sjíždějí umělci z celé Evropy. Klementina je okouzlena Brazílií - publikum je okouzleno Klementinou. Po Bahii následuje cesta do Para.

V roce 1883 se vrací Klementina do vlasti a dojde naplnění jejího dívčího snu - vystupovat na české scéně v Národním divadle. Ale neklidný duch ji žene dál. Po dvouletém působení v putování nekončí. Osudem Klementiny se stane Brazílie. Přijímá další pozvání od svého přítele, skladatele Carlose Gomeze a odjíždí ještě s větším nadšením než před osmi lety.

Při druhém zájezdu do Jižní Ameriky byla očekávána tisíci ctitelů jejího zpěvu, je opět v brazilském městě Bahii a oslavována jako žádná jiná umělkyně. Zprávy o jedinečných úspěších tohoto turné byly přijímány ve vlasti, a zejména v rodném Podřipsku, s radostí a pýchou. Koncem r. 1888 však přísun zpráv o Klementině Kalašové náhle ustal. Básník Jaroslav Vrchlický, jehož poutalo ke Klementině Kalasové srdečné přátelství, napsal ji dopis do Bahie. Ten však po dlouhých třech měsících přichází z Brazílie zpět neotevřený s poznámkou na obálce "E morta" - je mrtva. Marně se Vrchlický s dalšími přáteli pídí po jejím osudu, marně se dotazují na příslušných úřadech. Klementina Kalasová jako by zapadla do neznáma a nebylo možné získat o ní zprávy.

Teprve slavný český cestovatel Alberto Vojtěch Fric při jedné ze svých výprav za kaktusy Jižní Ameriky objevil v Bahii její hrob a zjistil, že Klementina Kalašová zemřela 13. 6. 1889 na žlutou zimnici. Na náhrobku si přečetl v portugalštině psané údaje o českém původu této zpěvačky a dojemný pozdrav v mateřském jazyce "Na shledanou". Fricovo svědectví seznámilo Prahu a celý národ s posledními osudy pěvkyně, jejíž památku její rodná obec trvale uctívá.

Poblíže místa bývalé sochy sv. Jana z Nepomuku byl v r.1970 odhalen pomník rodačce naší obce, slavné světové zpěvačce Klementině Kalašové. Současně byla na budově starého zámku, ve které se 9.9.1850 narodila, umístěna její pamětní deska. Tato slavná česká zpěvačka byla dcerou osobního lékaře hrabat Desfour - Walderode MUDr.Martina Kalaše na panství v Horních Beřkovicích.